Napsali nám

Vychovat dítě dobře je určitě přáním každého rodiče. Přijmout a vychovat opuštěné dítě vyžaduje značnou dávku obětavosti, trpělivosti, tolerance a především lásky, která opuštěným dětem tolik chybí. 

A přesto jsou mezi námi ti, kteří dokážou přijmout dítě odmítnuté vlastní rodinou, často dítě handicapované, nebo i týrané, které ztratilo veškerou důvěru k dospělým lidem, ale stále touží mít svou mámu a tátu. Pěstounské rodiny dávají těmto dětem šanci na nový domov.     

PĚSTOUNI JSOU OBYČEJNÍ LIDÉ S VÝJIMEČNÝMI SCHOPNOSTMI.

Napsali nám:

____________________________________________________________________________________________________________________________________

„Naše děti Lucie, Barbora, Kristýna a Jan se zúčastnily tábora v Daňkovicích. Celý pobyt hodnotily velmi kladně. Velmi se zlepšila motivace k výuce jazyka.
Lektoři se dětem maximálně věnovali. Výuka probíhala zábavnou formou a děti navázaly nová přátelství. Děkujeme vaší nadaci i sponzorům, kteří umožnili dětem prožít krásný prázdninový týden. Přejeme všem krásný zbytek prázdnin."
S pozdravem Dvořáčkovi
__________________________________________________________________

„Vážení,
na anglickém táboře to bylo super. Můj lektor se jmenoval Térece. Byl moc hodný. Často jsme hráli ping-pong, fotbal, hlavičkovanou. Chtěl bych se naučit dobře anglicky, abych mohl cestovat po světě. Děkuji všem, kteří nám na tento pobyt přispěli, a posílám všem moc pozdravů. Rád bych ještě někdy na takový tábor jel."
Jenda
__________________________________________________________________

„Dnes je mi 18 let. Od zhruba dvou let jsem byla odložena do dětského domova.
Od čtyř let jsem byla dána do pěstounské péče. Začala jsem chodit do školky a rodiče mě učili věci, které jsem ještě neuměla nebo neovládala (např. kreslení, mluvení, chození). S rodiči i s mými dalšími nevlastními sestrami jsem bydlela v domku poblíž centra našeho města. S velikou pomocí rodičů jsem ukončila devátou třídu. Od 12 let jsem procházela pubertou a učení ani určité povinnosti mě nebavily. S rodiči jsem měla vztah průměrný, ne nejlepší ani nejhorší. Už od mala jsem ráda tancovala, poslouchala hudbu, zpívala a hlavně kreslila a malovala. Po ukončení základní školy s mými výsledky a nezájmem k učení jsem se přihlásila na školu speciálně zaměřenou pro děti s nižším IQ, kde jsem si řekla, že se nebudu muset učit. Ale postupem času jsem měnila názory na spoustu věcí v mém životě a i na školu. Teď vím, že škola je pro mě důležitá. Vím, že chci mít víc, než mám teď a vím, že jsem tomu schopna obětovat svůj čas a hlavně něco dokázat sobě i rodičům, kteří ve mě nevěří. Ve škole se zaměřením cukrářka jsem spokojená. První, druhý ročník jsem patřila k nejlepším žákům ve třídě a též i ve třetím ročníku. V blízkém období mě čekají závěrečné zkoušky, které věřím, že zvládnu.
Tento měsíc jsem byla přijata na floristickou školu. Prošla jsem přijímacími testy z českého jazyka a z talentové zkoušky v podobě kresby tužkou – zátiší a vymyšlený květ. S rodiči už nebydlím, jelikož jsme se nepohodli. Momentálně chodím do školy a na měsíc mi rodiče platí ubytování na internátu, hned v okolí mé školy. V pátek jsem u svého přítele a jeho rodiny. S rodiči v kontaktu nejsem, neozývají se, jen při důležitých událostech."
Alena
Dívka žádá Nadační fond o finanční dar na zaplacení školného ve floristické škole. 
__________________________________________________________________

„„„„ „Milí přátelé,

v podkroví, které se nám podařilo s Vaším přispěním před časem vybudovat, jsou tři nové pokoje pro děti, šatna, a hlavně herna. Ta se podle potřeby mění v závodní dráhu, taneční parket, promítací sál, opičí ráj, tělocvičnu, prázdninovou noclehárnu, florbalové hřiště, divadlo, bowlingovou dráhu a co si jen děti jsou schopny ve své fantazii vymyslet. Dokonce už tady proběhl i zdravotní kurs pro vedoucí vodáckého tábora (i když ten si, pravda, děti nevymyslely).
Jsme rádi, že existují takové organizace, jako je ta Vaše, díky kterým máme pocit, že naše práce je smysluplná, oceňovaná a také prakticky podporovaná.
Přejeme Vám, ať i v této nelehké době se Vám daří všemožně podporovat náhradní rodinnou péči, neboť je to zvláště v naší zemi velmi potřebná, záslužná a bohulibá činnost."
Zdraví Vás Syslíkové z Janovic
__________________________________________________________________

„Tímto dopisem bychom Vám chtěli poděkovat za pomoc, které se nám od Vás dostalo. Slovy ale nelze vyjádřit poděkování, ani vděčnost za zájem o naši rodinu a okamžité řešení našich problémů a potřeb, ať již telefonicky, písemně, dárky, které jste nám zaslali nebo osobně přivezli, či zasláním finanční pomoci v naší tíživé životní situaci. V každém případě se k nám Váš Nadační fond Rozum a Cit zachoval lépe než bohužel naši nejbližší a bylo to tak neuvěřitelně rychlé, vstřícné a přátelské, že jsme plakali.
Vaše pomoc nám pomohla i psychicky, za což Vám také budeme vždy nesmírně vděčni. Těžko slovy říci, jak si vážíme Vaší obětavé práce v této nadaci, která vyžaduje duši, cit, pochopení, srdce a spoustu, spoustu času i z Vašeho osobního života a jsme přesvědčeni, že ne vždy je toto Vaše "obětování" správně oceněno  či odměněno. Nadace Rozum a Cit je obsazen lidmi – "anděly" s velkým srdcem a velkými city, které plní více než na 100%. Děkujeme za vše."
S pozdravem a velkou úctou rodina Janouškova
__________________________________________________________________

„My, rodiče a pěstouni v jednom, chtěli bychom poděkovat Nadaci Rozum a Cit a taky touto cestou všem sponzorům, kteří se rozhodli podat pomocnou ruku a přispět na děti, které neměly to štěstí vyrůstat od narození v rodině."
__________________________________________________________________

„Jsme rodina, která má tři biologické, zdravé kluky a jednu holčičku v pěstounské péči, která svět vidí přes dotek, hmat a sluch, je totiž nevidomá.  I přesto, že  Pavlínka je velice šikovná holka – naučila se plavat, jezdit na kole – je plně  závislá na druhé osobě a je jen málo věcí, které zvládá sama. Zahrada byla pro ni tak trošku problém.  Pavlínka totiž venku, mimo řízené činnosti, neměla co dělat. Jenom chodila tam a zpět, ohmatávala stromy a olizovala trávu. A tak jsme začali zjišťovat a hledat něco, čím bychom jí mohli zpříjemnit volné chvíle. Nevidící dítě má totiž rádo, když něco je pevně umístěno na jednom místě, ví, kde to najde a nemusí mít strach, že se to převrátí.

Jednou jsme byli na dětském hřišti, které bylo vybaveno herní sestavou s různými hracími prvky – skluzavkou, houpačkou, žebříkem. Všimli jsme si, že naše Pavlínka stejně jako její bratři se v pohodě zapojila do různých her – běhala, klouzala a měla z toho obrovskou radost. Tehdy jsme začali přemýšlet, jestli nějakou podobnou zmenšeninu si nepořídíme na naši zahradu. Vše šlo hladce, až na okamžik, kdy jsme zjistili, co taková radost stojí. A proto jsme se obrátili na nadaci Rozum a Cit a plán se mohl začít realizovat. Díky Vašim penězům a místní firmě jsme si mohli pořídit nejen celou herní sestavu, ale i trampolínu. Abychom zmenšili náklady, manžel taky přiložil ruku k dílu a sám si prolézačky přivezl a zamontoval.

Teď, když s odstupem času hodnotíme tento krok, jsme víc než spokojeni. Pavlínčin obzor se rozšířil o zahradu, ve které je díky prolézačkám samostatná, zajde si sama z bytu ven, obuje si sama boty a přestala se bát chodit po schodech. Její motorika díky trampolíně se podstatně zlepšila, hodně napodobuje kluky a vyvádí stejně jako oni. Jelikož  se „naše trampolína"  nelíbí jen Pavle, ale taky našim klukům a dětem v sousedství a kamarádům ze školy, máme zahradu plnou dětí. A tak místo 4 dětí hlídám i 10 rozdováděných, ale hlavně šťastných dětiček. Tento kolektiv po sociální  stránce kupodivu velice prospívá  Pavlínce.

Jsme přesvědčeni, že jen velice omezený počet rodičů by mohl ze svého rozpočtu vyčlenit takovou sumu, která je potřebná na pořízení dětského hřiště, a proto ještě jednou všem děkujeme."                                                        
Folwarczni
___________________________________________________________________

„Vážená nadace,
děkujeme Vám za krásného Ježíška. Děti si jeden po druhém klavír vyzkoušely a objevovaly v sobě skryté hudební talenty. Lada, která dochází prvním rokem do ZUŠ, zahrála na Štědrý den pár koled, a tak atmosféra byla dokonalá. Ještě jednou Vám moc děkujeme."
Na brzkou shledanou s Vámi, rodina Ištokova
__________________________________________________________________

„Vážení,
životní příběh našeho syna je plný strádání, zvratů, hledání, ale na druhé straně pochopení, dobré vůle a lásky. Když jsme zjistili, že naše děti mají ještě téměř nevidomého bratra v dětském domově, bez váhání a dlouhého přemýšlení jsme se pro něj rozjeli. Láďa u nás přestoupil ze zvláštní školy na základní soukromou školu. Poté se nabízela škola Jaroslava Ježka pro zrakově postižené v Praze na Hradčanech. Byli jsme se tam podívat, Láďa byl nadšený. Díky Vaší pomoci mohl Láďa dojíždět každý týden s pomocí asistenta do Prahy. Dnes je Láďovi 16 let. Dospěl, dozrál, nabyl sebejistoty a sebevědomí. Projevil přání jezdit sám. Vím, že to zvládne, je dobře připravený. Asistentka ho naučila cestovat na Černý most i na Florenc, odkud jezdí autobusem do Jablonce nad Nisou. Asistenční služba finančně zajištěná Rozumem a Citem nám pomohla překlenout velice složité období. I postižené děti patří do rodin! Je moc dobře, že rodiny, které přijmou takové dítě, nezůstanou osamocené a najdou pomoc. Děkuji."
S pozdravem Alena Horváthová
__________________________________________________________________

„Slíbila jsem, že Vám napíšu, co jsme prožili se zaměstnanci firmy ČEZ, která přizvala přes Rozum a Cit pěstounské rodiny na hrad Bouzov. Musím říct, že jsem si myslela: velké to nebude bavit a malým bude zima. Nestalo se tak. Pro velké děti tam bylo přichystáno moc zajímavých atrakcí – střílení z kuše a luku, házení kládou, zatloukání hřebíků. Malé děti zase nadchl skákací hrad, kde se skákáním tak moc rozehřály, až si rozepínaly bundy.
Nakonec jsme se rozdělili. Já jsem šla s malými na hrad na audienci ke králi a manžel s velkými a kočárkem hradní cestou za úkoly. Naše malé holky byly u vytržení, protože se z nich na chvíli staly malé princezničky. Po cestě do hradu jsme potkali žebráky a jeden měl plyšovou myš a krmil ji tvrdým chlebem. Ta se zase líbila Martínkovi. Mít tak ještě dlouhé šaty s vlečkou a holky zapomenou, že zítra musí do školy. Při audienci děti dostaly malé čokoládové mince a fotku s podpisem Báry Zemanové. No bylo to velice kouzelné a moc opravdové. Já za sebe musím poděkovat všem, kdo tyto hrátky připravovali, protože velice potěšily moje děti. Také musím poděkovat panu Čenskému, který uváděl program a mluvil moc hezky o maminkách–pěstounkách, a i když nikdo z nás nečeká pochvalu, rádi vyslechneme, že děláme dobrou věc. Také musím poděkovat za vybranou částku všem lidem, kteří přispěli, právě tkaním a pletením na hradě.
Velice dlouho budeme na tuto akci vzpomínat.“
Zdeňka Němcová – Loštice u Olomouce
__________________________________________________________________

„Dítě v dětském domově se postupně obrní a je zajímavé, že okolí ho spíš ještě potápí. Tím víc se uzavírá a to přináší řadu negativních jevů. Aby se to změnilo, musí mít blízkého člověka, který ho má rád. Třeba já jsem měl věci, měl jsem všechno, ale byl jsem vyprahlý po lásce, kterou jsem nedostal."
P. D. do 7 let v DD, nyní úspěšný podnikatel.
__________________________________________________________________

„Vážení,
pěstounská péče ze zákona zaniká v 18 letech dítě a to se ocitá prakticky bez prostředků i bez domova. Ale my pěstouni přijaté děti neopouštíme, a proto vlastními silami budujeme a rekonstruujeme vhodné prostory, kde bychom mohli všichni společně žít. Je to jediná, byť finančně značně náročná, cesta, jak nevyhodit opuštěné děti zpět na ulici. Proto Vám moc děkujeme, že jste vyslyšeli naši žádost a pomáháte nám."
pěstounka z Moravy